• Naše služby a aktivity
  • Úvod / Aktuality
  • O nás
  • Lidé
  • Pomozte nám pomáhat
  • Reference
  • Historie Červeného kříže
  • Sponzoři
  • Ke stažení
  • Foto / Video
  • Užitečné odkazy
  • Kontakt
  • Historie Červeného kříže

    Sevastopol a Solferino

    Mapy bitvy u SolferinaDvě města – první na Krymském poloostrově, v jižní části Ukrajiny, druhé v severní Itálii. Obě se v polovině 19. století stala bojišti dobyvatelských válek a právě na nich, uprostřed nářku umírajících a raněných vojáků obou válčících stran, začaly klíčit myšlenky na vytvoření mezinárodní organizace pro pomoc raněným – Červeného kříže.

    Solferino se stalo dějištěm jedné z nejkrvavějších bitev rakousko-francouzsko-sardinské války. Dne 24. června 1859 večer přichází na bojiště po bitvě švýcarský obchodník Henri Dunant cestující za francouzským císařem Napoleonem III. Na bojišti umírají tisíce vojáků, protože o raněné se nikdo nestará. S pomocí vesničanů z okolních obcí organizuje po tři dny a noci pomoc raněným. Je však otřesen a hrůzné výjevy jej v myšlenkách ještě dlouho pronásledují.

    Na počátku byla kniha

    Henri DunantVlastně spíše útlá brožurka, řekli bychom dnes, čítající pouhých 62 stránek. Nese název Vzpomínka na Solferino. Její autor není nikdo jiný, než Henri Dunant. Kniha vyšla v Ženevě 8. listopadu 1862. Knížka malá rozsahem, ale velká svým významem, způsobila v tehdejší Evropě značný rozruch. Především proto že Dunant ji rozeslal evropským panovníkům, státníkům a vojevůdcům. V jejím závěru, využívaje i zkušeností N. I. Pirogova a Florence Nightingalové z Krymské války, navrhl ustanovení mezinárodní společnosti pro pomoc raněným a uzavření mezinárodní dohody o jejich ochraně.

    „Výbor pěti“ v akci

    Díky své aktivitě a pochopení, se kterým se setkal, mohl Henri Dunant již pouhé tři měsíce po vydání Vzpomínky na Solferino založit v Ženevě Stálý mezinárodní výbor pro pomoc raněným. Bylo to přesně 17. února 1863 a oněch 5 členů bylo: předsedou byl generál Guillaume Henri Dufour, členy doktor Louis Appia, doktor Theodore Maunoir, Gustave Moynier a samozřejmě Henri Dunant, který si skromně ponechal funkci tajemníka výboru. Cílem výboru bylo připravit a svolat do Ženevy ustavující mezinárodní konferenci k založení Společnosti pro pomoc raněným.

    Ustavující Mezinárodní konference Červeného kříže

    Velký sál v ženevském paláci Atheneum přivítal ve dnech 26. až 29. října 1863 zástupce celkem 16 zemí. Dohodli se na zřizování Výborů pro pomoc raněným již v mírové době, domluvili se na tom, že budou cvičit dobrovolné zdravotníky. Přijali jako znak nové organizace – Červeného kříže – červený kříž v bílém poli, vlastně obrácenou švýcarskou vlajku. Byl založen Mezinárodní výbor Červeného kříže.

    Ženevské úmluvy

    Původní dokumentV současnosti platí čtyři Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949:

    1. Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách
    2. Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a ztroskotaných příslušníků ozbrojených sil na moři
    3. Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci
    4. Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války

    V roce 1977 byly tyto čtyři základní Ženevské úmluvy doplněny ještě dvěma Dodatkovými protokoly. Všechny tyto dokumenty tvoří základ toho, co nazýváme mezinárodním humanitárním právem.

    Proč Červený půlměsíc?

    V roce 1876 válčilo Turecko s Ruskem a oznamuje do Švýcarska, že znak Červeného kříže uráží náboženské cítění jeho vojsk (víme však, že znak Červeného kříže žádný náboženský význam nemá) a že proto přijímá pro své sanitní vozy a zdravotníky označení červeným půlměsícem. Příkladu Turecka následuje řada arabských a dalších zemí vyznávajících islámské náboženství.

    Co je Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce?

    Národní společnosti ČK a ČP potřebovaly také svůj určitý mírový program a proto 5. května 1919 v Paříži vzniká Liga společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce, od roku 1991 s názvem Mezinárodní federace společností ČK a ČP. Napomáhá ustavování národních společností ČK a ČP, koordinuje jejich činnost a zejména organizuje poskytování humanitárních pomocí zemím postiženým přírodními katastrofami.

    Červený kříž v českých zemích

    Dne 5. září 1868 byly schváleny stanovy „Vlasteneckého pomocného spolku pro Království české“, který školil zdravotnický personál, dobrovolné ošetřovatele, zřizoval nemocnice, pomáhal chudým a nemocným. Československý červený kříž byl založen 1. února 1919 – jeho první předsedkyní se stala dcera prezidenta republiky Tomáše Garrigue Masaryka – PhDr. Alice Masaryková. V období první republiky ČSČK především pomáhal likvidovat následky první světové války a nahrazoval a doplňoval státní správu především ve zdravotní a sociální oblasti. Budoval zdravotní ústavy a dětské prázdninové osady, útulky rodiček, sirotčince, zřizoval poradny pro matky a děti, jesle, útulky pro starce, organizoval dopravní zdravotní službu, pomáhal při živelních pohromách doma i v zahraničí. Po německé okupaci Československa byl v roce 1940 ČSČK rozpuštěn a jeho majetek zabaven. Jednotliví jeho členové však pomáhali v domácím odboji partyzánům, likvidovali epidemii skvrnitého tyfu v Terezíně na sklonku druhé světové války, aktivně zasahovali při pražském Květnovém povstání v roce 1945. Při exilové vládě v Londýně působil celé období druhé světové války ČSČK v zahraničí. Po druhé světové válce obnovil ČSČK svou činnost z období první republiky. Politický převrat v únoru 1948 začlenil ČSČK do Národní fronty. Přesto i ve změněných podmínkách odváděl v letech 1949 až 1989 ČSČK mnoho prospěšné práce pro druhé. Po roce 1989 se mohl vrátit k činnosti rozvíjené plně v rozsahu sedmi základních principů. Jeho postavení a činnost byla po právní stránce vymezena přijetím zákona číslo 126/1993 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži. Od roku 1993 – po rozpadu Československa – vznikl Český červený kříž.